Knihy

Monika Chalupová - Pravdivé pohádky o Milouškovi

1. díl

Pravdivé pohádky o Milouškovi

Miloušek je obyčejný kocour, vesnická směs. Zdědil ale neobyčejné vlastnosti, jako je obezřetnost, opatrnost, ale i přítulnost a taky schopnost, vyprávět o svém pestrém životě dětem. Všechny jeho příběhy jsou pravdivé. Několikrát se stěhoval, mnohokrát se ztratil, umí nakupovat a rád poznává ostatní zvířátka. Své příběhy vypráví vtipně i poučně a umí i básničky. Děti z naší školky jeho příběhy milují a čteme je znova a znova.

Jdu na průzkum

 

     Děti, jednou ráno jsem se probudil ve svém pelíšku, sluníčko mne šimralo svými teplými paprsky a já koukám, že zase vidím. Tak to už asi budu vidět pořád. Sestřičky a bratříčkové ještě spali, taťka pochopitelně někde lítal, ale maminka taky nikde. Asi šla na myši. Postavím se a koukám, že chodím, ani nepadám! Začal jsem si čistit kožíšek, jak mi to vždycky dělala maminka, a koukám, že to umím! Páni, já už jsem asi dospělý. No tak to jdu ven, jdu na průzkum! Chci sešplhat po prkně, ale drápky mám ještě takové měkké, moc dobře to nejde. Ale co, jsem dospělý, dokážu to a basta! Chci se podívat dolů z hambalek, kam odchází maminka.

     Držím se vší silou kočičí, spouštím se dolů do neznáma a bum! Áááu! Ale co to? Dopadl jsem na tlapičky. Otřepal jsem se a plížím se mezi starými krámy tam, kde mezi prkny nejvíc vykukuje sluníčko. Baf! Šlápl jsem na kašpárka. Strčil do mě, až jsem leknutím upadl.  Dal jsem se do běhu. „Stůj!“, písklo proti mně něco šedého. Špičatý čumáček, nad ním dva korálky a ještě výš dvě kulatá ouška. Bříško měl stejně velké, jako já, jen ocásek tenčí. Kdo jsi?, já na něj. „Já jsem Myšák, velitel stodoly. A kdo jsi ty?“  Přece kocour, já na to. Špičatý čumáček se začal smát, až se koulel na zádech. „Leda kočičí mimino, cha!“ Urazil jsem se a dal se na odchod. „Nikam nechoď, sežere tě beruška,“ nepřestával se drzoun smát. Nevšímal jsem si ho, měl jsem důležitější práci.

     Prolezl jsem dírou mezi prkny a ocitl se na trávníku, kde mě oslnilo slunce, až jsem chvíli neviděl. Děti, ale jak hřálo! Jako maminčin kožíšek. Jdu pomalu po trávníku, je měkoučký, jako seno našeho pelíšku a v něm běhají maličcí, ještě menší, než já s velkými zadečky a nosí bílé kukly sem tam, sem tam. Co by to mohlo být? Kam to nesete, já na ně. „Přece do mraveniště. Pojď nám pomoct!“ Vzal jsem pár kuklínků do tlamičky a nesl s ostatními. Jenže maličcí mi začali lézt po tlapičkách do kožíšku a štípat. Jauvajs! Otřepal jsem se, kuklínky vyplivl a uháněl pryč.

     „Kvák, stůj, kam jdeš, neznám tě“, kulí na mě oči něco zeleného, kožíšek to nemá, celé se to nafukuje a tváří důležitě. Naježil jsem kožíšek, vycenil zoubky a chchchchch.Tak jsem to viděl u taťky, když se zlobil. To zelené odskákalo a já se cítil jako hrdina. Kráčím si s čumáčkem nahoru, když tu žbluňk! Fííííí, vlezl jsem do kaluže. Studí, studí! Kdo to má vědět, že v kaluži je voda? Já ne, kaluž jsem ještě nikdy neviděl. Důkladně jsem se otřepal a umývám se jazýčkem, jako mi to dělá maminka. Motám se při tom mytí dokola, jak mi to ještě tak dobře nejde a motám a motám a najednou nevím, kde jsem. To nevadí, lehnu si na sluníčko, trochu se prospím, protože koťátka, stejně tak, jako děti, potřebují hodně spinkat, aby rostly. Jen jsem si lehl, hned jsem v tom teplíčku usnul. No bodejť ne, po tak namáhavé průzkumné cestě.

Co se to tu děje,

někdo se mi směje!

Je velitel stodoly,

vezmu na něj pistoli!

Mravenci, ach mravenci,

pročpak nejste v kredenci?

Že vám není hanba v botě,

štípat takhle malé kotě!

 

Knihy - Pohádky o Milouškovi

2. díl

Pravdivé pohádky o Milouškovi

Miloušek je vesnický, chytrý kocour. Ve druhém dile už vyrosti a dospěl, ale stále dělá ty svoje kočičiny. Vleze do cizího auta ochutnávat maso, jde do obchodu nakupovat bez peněz, kamarádí se s britskou kočkou, přestože neumí anglicky, jezdí výtahem a vystupuje v jiném patře, kamarádi s myší nebo pózuje fotografům na cizím autě. To vše dělá tak, že se děti řehtají, jako koně a nemohou přestat. A protože je spravedlivý, neubližuje slabším, jeho příběhy jsou nejen veselé, ale i výchovné a vzdělávací. Dvanáct příběhů vás zavede do Jičína na Ryneček, kam se Miloušek přestěhoval zvesnice. Všichni ho znají, mají ho v oblibě a on toho patřičně využívá, Jazyk příběhů je plný citoslovci a archaizmů, které dodávají vyprávění šmrnc a děti baví.

K doktorovi NÉ!

 

    Jistě už víte, že jsem kocour inteligentní a zvídavý až zvědavý. Vše musím prozkoumat, očichat, ochutnat, prolézt, prohlídnout, přeskočit a zjistit. Tím se učí nejen kočky, ale i děti, viďte. Kdo jen sedí a kouká, nic nedělá, nic se nenaučí, nic neví. Já už toho umím hodně. Tak například : když jdu přes silnici, poslouchám, jestli nejede auto a pak se ještě rozhlédnu. Nebo – nehraju si s ježkem, anóbrž má blechy a naskákaly by na mě a to je pak peklo, jak to štípe. Nebo – nepřibližuji se k cizím lidem, nevím, co by mi udělali. Nebo – když dostanu do misky, raději všechno sním, člověk i kocour nikdy neví. Nebo – peru se jen ve výjimečných případech, když už jde o všechno, tedy i o život. To přece vědí i děti.

     Jednou mi ale moje chytrost nestačila, zřejmě byla silnější zvědavost. Musím podotknout, že jako správný kocour, když chci, vylezu a vyskočím úplně všude. Na police, na skříň, na kuchyň, to ale mamka nevidí ráda, na stůl, to teda taky nevidí ráda, na křesla, rád si poležím na žehlicím prkně, miluju postel. Jen na jednu věc jsem ještě nevylezl. Je to taková plechová krabice, je u toho komín a jde z toho teplo. A to já mám rád. Rozhodl jsem se prozkoumat co je nahoře, že bych se tam ohřál. Vyskočím plavmo, ale ouha prrr, áááuuu, mňáááůůů, íííííí, óóó, pálí, pálí! Hup hned dolů, jenže je pozdě. Jsou to kamna a já si spálil všechny čtyři tlapky. Běhám po bytě dokola, naříkám a pláču. „Co se stalo, Miloušku?“ Mamka mě bere do předních pacek a hladí. Vyškubnu se jí a začnu si tlapky léčit jazýčkem. Óóó, to to bolí! Mamka to začne zkoumat a teď to vidí. Polštářky na tlapičkách mám samý puchýř. „Andulkó, pojď sem honem!“ Andulka běží. „No to je nadělení, Miloušek si spálil tlapičky. Asi skočil na kamna. Musíme okamžitě k doktorovi.“ K doktorovi né! Já se bojím! Kroutím se jako had a schovám se pod postel. „Rychle přines přepravku“. Přepravka je taková boudička s uchem, kde je kočka zavřená, nemůže škrábat, kousat ani utíkat v případě nebezpečí a člověk ji může odnést, kam chce. Ne a ne a ne! Jsem schovaný v tom nejzazším koutě postele a Andulka sem musí vlézt úplně celá. Nakonec mě lapila. Nesou mne v té boudě do auta a jedem. Řvu jako tygr, škrábu, ale marně. Doktor pro zvířata se jmenuje veterinář a musíme tam čekat. V čekárně je ještě jedna kočička britská modrá, taky zavřená v přepravce. Teď už to chápu, proč jsme zavřené, je tu s námi taky jeden pes a ten by nás jisto jistě honil. Zahlíží na mě po očku, leží, je klidný, ale cítím, že se taky bojí, jako já. Co ti je, ptá se britská modrá. Mám spálené tlapky. A co ty? Sousedovic kocour mě kousnul do ucha, mám ho roztržené, vypadám hrozně. Opravdu to bylo hrozné. První šel na řadu pes. Nechtěl, pán ho táhnul na vodítku, jak se vzpíral. „Nebój“, chlácholil ho, ale marně, cítím, jak je čekárna plná strachu. Za chvíli pes vesele vyšel a na řadu se dostala britská modrá. Volám za ní, držím drápky, ať to nebolí. Podívala se na mne zmučeným pohledem a už byla uvnitř. „Tak pojďte paní s tím bílým kocourkem. Copak ho trápí?“ Doktor byl celý bílý, vypadal vlídně. Mamka mu vylíčila, co jsem provedl. Prohlíží mi tlapky „Hmmm, hmmm, ale to není tak hrozné. Dáme mu na to mastičku a za pár dní to bude v pořádku. Mažte mu tlapky a raději ho nepouštějte ven, ať se mu tam nedostane nečistota.“ Zas mě zavírají do boudičky a hurááá, jdem. Auto vrčí, já už se nebojím a chci ven. Opět řvu, jako tygr a škrábu boudu. „Mami, já si ho vezmu na klín, když tak vyvádí“ říká Andulka, zatímco mamka řídí. „To už vydrží.“ Jenže Andulka neposlechla, jak to občas dělá a otevřela mi vrátka. Já vylítnul, jak dělová koule, tlapky netlapky, hup mamce na hlavu, na volant a ještě víc dopředu. Jenže to už řve mamka, jako tygr a brzdí, jako závodník. „Kurník, škopek, co mi to děláte, vždyť se vybouráme!“ Chtěl jsem z auta vyskočit ven, ale všude je sklo a nejde to. „Promiň, mami.“ A tak zas putuju do boudičky chtíc nechtíc. Za chvíli jsme doma.

     Ležím v pelíšku, mám namazané tlapky a jsem marod. Nemůžu ven a vzpomínám na vyděšeného psa z čekárny a krásnou britskou kočičku. Jakpak jí to asi dopadlo s ouškem? Jestlipak jí ho zašili a teď už taky leží doma v pelíšku. Nebolelo ji to moc? Přemýšlím, až z té námahy usnu. A ve spaní se všechny bolístky hojí nejlépe.